Bezplatné centrum právního a finančního poradenství

Co jsme: Bezplatná právní poradna pro Hradecko – jsme schopni Vám poskytnout zdarma základní radu ve složitých právních a finančních záležitostech, a to e-mailem nebo osobně po předchozím objednání. Můžeme Vám také poradit, kdy máte ze zákona nárok na bezplatnou právní pomoc od státu.

Co nejsme: Nejsme advokátní kancelář, není v našich silách Vás zastupovat v soudních ani jiných řízeních, nesepisujeme právní posudky, smlouvy ani neprovádíme jiné právní úkony.

Otevírací doba poradny: čtvrtek 9:00 – 11:00 (po předchozím objednání přes formulář níže nebo na e-mail poradna@janholasek.cz.

.

Více o právní poradně

PRÁVNÍ OKÉNKO



Senioři jako snadné oběti trestných činů – jak se bránit?

Senioři se často stávají obětmi trestné činnosti. Děje se tak z důvodu jejich přílišné důvěřivosti, menší informovanosti, mnohdy osamělosti nebo třeba proto, že pachatelé počítají s tím, že se útoku senioři sami neubrání. I proto byli senioři zařazeni do kategorie zvlášť zranitelných obětí a mají tak k dispozici zvláštní práva, která mohou jejich postavení zlepšit. Mezi ně patří například právo na bezplatnou odbornou pomoc nebo na obzvlášť citlivý přístup během vyšetřování trestných činů.

Mezi nejčastěji páchané trestné činnosti na seniorech patří krádeže, loupeže nebo podvody. Zvláštní skupinou, a bohužel poměrně častou, jsou nebezpeční pouliční či podomní prodejci, kteří přichází s „výhodnými“ nabídkami. Proto je důležité, aby senioři byli obezřetní, nesdělovali důvěrné informace cizím lidem, včetně výše svých úspor nebo majetku, nepodlehli nátlakům pachatele, v případě nabídek prostřednictvím podezřelých telefonátů hovor odmítli nebo na ně vůbec nereagovali. V případě, že k takovému uzavření smlouvy dojde, a to ať už přes telefon anebo přes internet, od takové smlouvy můžeme odstoupit bez jakékoli pokuty nebo postihu, a to do 14 dnů od jejího uzavření.

V případě, kdy by se senioři cítili v nebezpečí nebo by si nevěděli rady, mají hned několik možností, kam se obrátit o pomoc. Kromě policie mohou senioři volat například na bezplatnou právní linku organizace Život 90 (222 333 555), organizace Bílý kruh bezpečí (116 006), která poskytuje pomoc obětem trestných činů, nebo na bezplatnou linku nadačního fondu Elpida (800 200 007), a neposlední řadě, pokud mají tu možnost, kontaktovat své blízké.

Nakažená dovolená aneb co nyní se zakoupeným zájezdem

V souvislosti s aktuálními opatřeními vlády a uzavřením hranic kvůli šíření nákazy koronaviru vyvstala pro mnohé z nás otázka, co s již objednanou a zaplacenou dovolenou v případě, že chcete z obavy z nákazy raději zůstat doma v bezpečí a zájezd zrušit. Dnes se podíváme na to, za jakých podmínek je možné zájezd zrušit a zda nám náleží právo na vrácení ceny zájezdu.

Předně je třeba říci, že vláda zakázala od soboty vycestování do tzv. rizikových zemí, cestovní kanceláře tak zájezdy do těchto zemí musí zrušit a vrátit nám to, co jsme za zájezd už zaplatili. Co však se zájezdem mimo rizikovou oblast? Pokud však cestovní kancelář zájezd nezruší a od zájezdu chceme odstoupit my, musíme obecně počítat s povinností zaplatit stornopoplatek. Zákon ale myslí i na situace, kdy se odstupné neplatí, a to jestliže v místě, kam máte namířeno, nebo v jeho bezprostředním okolí nastaly nevyhnutelné a mimořádné okolnosti. Tyto okolnosti musí mít významný dopad na poskytování zájezdu nebo na přepravu osob do místa pobytu. Možnost odstoupit bez stornopoplatků tak máme zejména v případě, kdy by cesta anebo místo pobytu byly dotčeny karanténními opatřeními.

Pokud splníte výše uvedené podmínky, nejen že v takovém případě neplatíte odstupné, ale také máte právo na vrácení veškerých uhrazených plateb za zájezd.

Zákon „lex voucher“ – co se stane se zrušeným zájezdem kvůli koronaviru?

Zaplatili jste si zájezd, ten se ale nyní kvůli koronaviru nemůže uskutečnit – co s tím? V důsledku aktuální situace došlo ke schválení zákona „lex voucher“, který zmírňuje dopady koronaviru na cestovní ruch. V případě zrušení zájezdu s termínem zahájení od 20. února 2020 do 31. srpna 2020 má cestovní kancelář právo vám vystavit poukaz (voucher) na náhradní zájezd, aniž by Vám musela vracet už uhrazené peníze nebo zálohy za zájezd.

Nemusí se přitom jednat o zájezd zcela totožný, ale o zájezd stejné kvality. Pokud jste si tedy zaplatili zájezd do pětihvězdičkového hotelu, je Vám cestovní kancelář povinna zajistit rovnocenné služby, tedy opět pětihvězdičkový hotel. Poukaz lze vyčerpat do konce ochranné doby, která končí 31. 8. 2021. Pokud poukaz vyčerpat nestihnete, anebo Vám cestovní kancelář poukaz nenabídne, bude povinna Vám vrátit již uhrazenou cenu zájezdu.

Zároveň se nemusíte bát, že byste o své peníze přišli, pokud by cestovní kancelář zkrachovala. Pro tento případ budou totiž vystavené poukazy na náhradní zájezdy povinně pojištěny.

Pro určitý okruh osob, jako jsou například senioři, samoživitelky nebo držitelé průkazu ZTP, je stanovena možnost tento poukaz odmítnout. V tomto případě tedy cestovní kancelář musí do 14 dnů od odstoupení od smlouvy vrátit již uhrazené platby.

Koronavirus a zaměstnanec aneb co nám může zaměstnavatel nařídit v souvislosti s hrozící nákazou?

I když odhlédneme od nedávného zavření škol a s tím spojených problémů kam s dětmi, není pochyb o tom, že koronavirus značně ovlivňuje právní vztahy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Dnes se tedy podíváme na to, jaká opatření může zaměstnavatel nařídit svým zaměstnancům v souvislosti s možnou nákazou.

Pokud u zaměstnance hrozí, že může být nakažen, a je u něho nařízena karanténa, jedná se o tzv. překážku v práci na straně zaměstnance. V takovém případě mu prvních 14 dní náleží náhrada mzdy ve výši 60 % průměrného výdělku. Pokud by karanténa nebo případně potvrzená nemoc trvala déle, náleží zaměstnanci nemocenská. Podstatné je, že o nařízení karantény musíme zaměstnavatele bezodkladně informovat a karanténu dokázat.

Zaměstnavatel se zaměstnancem z preventivních důvodů může dohodnout na výkonu práce z domova, nicméně nemůže tzv. „home office“ nařídit. Na práci z domova se můžeme přitom dohodnout i v případě, že máme nařízenou karanténu. V případě práce z domova normálně vykonáváme práci, proto nám náleží mzda jako obvykle. Hrozící nákazu lze také řešit dohodou o čerpání dovolené, pokud však zaměstnavatel chce dovolenou nařídit, musí to oznámit zaměstnanci alespoň 14 dní předem. V případě napracovaných přesčasů může zaměstnavatel zaměstnanci nařídit čerpání náhradního volna.

V každém případě by se oba měli snažit najít nejvhodnější řešení pro daný typ zaměstnání. Pokud by společnou řeč nenašli, zaměstnanec by pracovat chtěl, ale zaměstnavatel by mu z důvodu možného rizika nákazy práci nepřidělil, bude se jednat o překážku na straně zaměstnavatele a zaměstnanci přísluší opět náhrada mzdy ve výši alespoň 60 % průměrného výdělku.

Odpovědnost za vyjádření na facebooku – aneb někdy je mlčeti zlato, mluviti stříbro

Internet a sociální sítě obecně nám nabízí velký prostor k tomu, abychom vyjádřili svůj názor. Svoboda projevu však není bezbřehá. Ačkoliv se říká, že papír a monitor snesou všechno, měli bychom si dát pozor na to, jakým způsobem se k určitým věcem vyjadřujeme, neboť výroky umístěné na internetu jsou na rozdíl od hospodských řečí u piva dokazatelné a může za ně dokonce hrozit trestněprávní postih. Ten se bude týkat zejména vulgárních, nepravdivých či až dokonce nenávistných komentářů.

Trestní zákoník upravuje hned několik trestných činů, kterých se autor takových komentářů a příspěvků může dopustit. Nejčastějším z nich je trestný čin pomluvy. O pomluvu se jedná v případě, kdy daná osoba o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u ostatních. Tato vážnost může být ohrožena zejména v zaměstnání nebo třeba v rodinných vztazích.

Dalším trestným činem může být podpora a propagace terorismu. Toho se dopustí ten, kdo veřejně podněcuje ke spáchání teroristického trestného činu, nebo jeho spáchání veřejně schvaluje či dokonce jeho pachatele vychvaluje. Může se jednat i o krátký příspěvek v diskuzi pod zprávou o nějakém teroristickém útoku nebo protiprávním činu. Pokud by se komentář týkal rasové nesnášenlivosti anebo například hanobil náboženství, může se jednat o trestný čin podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod, za který hrozí trest odnětím svobody až na dvě léta.

Na závěr je tedy vhodné poznamenat, že předtím, než vyjádříme svůj názor, bychom si měli dvakrát rozmyslet, jestli nám byť na první pohled pro nás neškodný komentář za to skutečně stojí. Většinu takových „závadných“ příspěvků by jejich autoři člověku do očí nikdy neřekli.

Nedovolené šmírování sousedů aneb za jakých podmínek si můžeme dát na pozemek bezpečnostní kameru?

Existuje celá řada způsobů jak ochránit svůj majetek. Jedním z nich je i bezpečnostní kamera. Pro její umístění je však nutné dodržet určité podmínky.

Pro umístění kamerového systému na našem pozemku musí existovat vážný důvod, jako je například ochrana majetku před případnými zloději. Kamera musí zachycovat jen chráněnou nemovitost, resp. jen to, co je předmětem ochrany. Je ale nutné ochranu majetku pomocí bezpečnostní kamery kombinovat s dalšími způsoby ochrany, jako je mimo jiné zamykání dveří.

Může se stát, že kamera bude snímat i část sousedova pozemku. Je to však legální? Kamera může snímat vlastní nemovitost a přiměřeně také její hranici, to znamená právě například část přilehlých sousedních zahrad nebo i část silnice. V žádném případě ale nesmí nepřiměřeně zasahovat do soukromí ostatních osob a snímat celý sousedův dům nebo pozemek. V opačném případě by se soused mohl obrátit na soud s žalobou a domáhat se upuštění od neoprávněného zásahu.

Kamerový systém zároveň nesmí snímat větší část veřejného prostranství a zaznamenávat tak, kdo se např. pohybuje na ulici nebo na náměstí. Výjimku představuje případ, kdy už nám byl opakovaně majetek poškozen (např. posprejovaný plot, krádež), v takovém případě je snímání veřejného prostranství, odkud pachatel pravděpodobně přišel, ospravedlnitelné.

„Říkají, že jsem odborník“ anebo o škodě způsobené (nesprávnou) informací nebo radou

Jsou různé způsoby, jak nám někdo může způsobit škodu, jedním z nich je bezpochyby i špatná rada. Jistě si každý z nás vybaví scénu z filmu Slavnosti sněženek, kde Jaromír Hanzlík se slovy „říkají, že jsem odborník“ radí Zdeňku Svěrákovi s opravou trabantu, nakonec však nešťastnému řidiči zůstane pouze nepojízdné auto s motorem rozebraným na silnici. Pokud nám někdo poskytne špatnou radu a my se podle ní řídíme, jistě nám může vzniknout značná škoda. Je však možné se domáhat náhrady této škody po tom, kdo nám radu poskytl?

Zákon umožňuje požadovat uhrazení tzv. škody způsobené informací nebo radou, a to za splnění dvou podmínek. Radu nebo informací nám musí poskytnout odborník, který radí v rámci svého oboru. Nemusí přitom o sobě tvrdit, že je expertem, stačí, když vykonává určitou profesi. Například u daňového poradce nebo realitního makléře (důvodně) předpokládáme, že své profesi rozumí a že rada od takového odborníka bude vycházet z určitých znalostí a pečlivosti.

Druhou podmínkou je, že rada byla poskytnuta za odměnu. Škodu tedy nemůžeme požadovat po automechanikovi, který nám ze známosti poradil, ale za tuto radu nic nechtěl. Aby vznikla odpovědnost za škodu, musí jít jednorázovou placenou konzultaci nebo radu poskytnutou v rámci dlouhodobé placené spolupráce, jako je například projektování domu. Jestliže jde o placené poradenství, nemůže se odborník vzdát odpovědnosti za škodu způsobenou informací nebo radou, i kdyby si to napsal do smlouvy. Takové ujednání ve smlouvě by pak bylo neplatné.

Dědit nemusíme jen ze závěti aneb o dědickém právu

Dědické právo musí alespoň jednou v životě řešit každý z nás. Ačkoliv dědictví nebo závěť neřešíme každý den, vyplatí se v tomto odvětví práva zorientovat. Dnes se tedy podíváme na to, na základě čeho můžeme dědit anebo zůstavit někoho dědicem.

Pokud zemře osoba, po které má někdo dědit, zákon ji nazývá zůstavitelem. Dědit po zůstaviteli můžeme přitom na základě dědické smlouvy, závěti anebo ze zákona. Zákon tedy člověku dává řadu možností, jak rozhodnout, co se stane s jeho majetkem po jeho smrti. Smutným faktem ovšem je to, že většina lidí o majetku, který za svého života rozšiřuje a hospodaří s ním, nerozhodne vůbec. Po jejich smrti pak nastává dědictví ze zákona, které není vždy ideální a může způsobit i spory mezi těmi, kdo mají dědictví obdržet.

Pokud chce člověk (zůstavitel) rozhodnout, jak má být po jeho smrti naloženo s jeho majetkem, nejjednodušší je sepsání závěti. V závěti zůstavitel napíše, kdo budou jeho dědicové a co z jeho majetku mají po jeho smrti zdědit. Novinkou v našem právním řádu je dědická smlouva, což je smlouva uzavřená mezi zůstavitelem a dědici. Zjednodušeně můžeme říci, že je to závěť, která je sepsána u notáře (formou tzv. veřejné listiny) a kterou podepíší i dědicové. Dědickou smlouvu nelze později změnit bez souhlasu dědiců a přebije dokonce i závěť. Dědicům tak poskytuje jistotu, že se zůstavitel nemůže později rozmyslet a že dědění proběhne tak, jak se na něm strany domluvily.

Kdo po mně bude dědit, když jsem nesepsal závěť ani dědickou smlouvu aneb dědění ze zákona

Dědění ze zákona nastává v případě, kdy zůstavitel, tedy osoba, po které se má dědit, nesepsal dědickou smlouvu či závěť, nebo ji nesepsal o celém svém majetku. V takovém případě pak následuje dědění na základě zákonné posloupnosti.

V zákoně je uvedeno celkem šest tzv. dědických tříd, které postupně určují, kdo bude v daném případě dědit. Nejprve dědí ze zákona manžel nebo manželka polovinu a polovinu děti, a pokud děti nedědí (jsou po smrti nebo vyděděné), tak jejich děti. Pokud však nedědí ani naše děti, ani vnuci, dědí s manželem nebo manželkou i naši rodiče a dále ten, kdo s námi žil ve společné domácnosti (sem bychom mohli zařadit i nesezdané páry). V dalších dědických třídách jsou zohledněni i naši sourozenci. Pokud by z nějakého důvodu sourozenci nedědili, mohli by dědit i naši synovci či neteře. I když si to možná těžko dovedeme představit, dědit mohou i naši prarodiče, tedy jeho babička nebo dědeček a případně i prababička a pradědeček. To už by se ale opravdu jednalo spíše o raritu.

Pokud se nepodaří podle této posloupnosti žádného dědice najít, nebo by dokonce všichni dědicové dědictví odmítli, připadne dědictví do vlastnictví státu. Z výše uvedeného také vyplývá, že náš majetek může zdědit někdo, komu bychom ho nechtěli nechat, anebo (což je velmi časté), majetek zdědí velká řada lidí a po našem pohřbu následuje tahanice o majetek. Vždy je tedy lepší sepsat závěť, protože v té můžeme nejlépe sepsat naše přání, kdo má po naší smrti co zdědit.

Strašák jménem předlužené dědictví – jak mu předejít a jak se bránit

Většina z nás si pod pojmem dědictví asi představí majetkový zisk. Nicméně ne vždy tomu tak skutečně je. Může se totiž stát, že dědic zdědí po zůstavitelovi také dluhy, které mohou být tak vysoké, že překračují hodnotu nabytého dědictví. Jak se tedy dědic může bránit, aby nemusel platit za dluhy, které sám nezpůsobil, ale „pouze“ je zdědil?

Jednou z možností obrany je odmítnutí dědictví, které je možné učinit v pozůstalostním řízení. Musí k němu ale dojít ještě dříve, než se osoba začne chovat jako dědic, tzn., že nemůže dojít k tomu, že osoba začne disponovat s finančním účtem zůstavitele a následně si to rozmyslí a bude chtít dědictví odmítnout. Co však když dědictví vypadá v pořádku, a dluhy se objeví až později?

Důležitá je možnost využít tzv. výhrady soupisu pozůstalosti. V zásadě se jedná o prohlášení dědice, že přijímá dluhy zůstavitele jen do výše nabytého dědictví. Uplatnit výhradu soupisu musí dědic do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o tomto právu vyrozuměn, stejně jako je tomu u odmítnutí dědictví.

V případě, kdy nemáme představu o tom, zda zůstavitel něco dluží, je na místě uplatnění výhrady soupisu. Pokud ale víme, nebo je pravděpodobné, že po sobě zůstavitel zanechal spoustu dluhů, je výhodnější zvolit jednodušší a rychlejší způsob obrany – dědictví jednoduše odmítnout. Podstatné také je, že jednou odmítnuté dědictví již nemůžeme přijmout – i kdyby se dodatečně přišlo na velký majetek, dědictví už nemůžeme přijmout.

Jestli se o mě nebudeš starat, vydědím tě, aneb kdy můžeme někoho vydědit

Každý máme právo si zvolit, kdo po nás bude dědit, popřípadě co přesně bude dědit. Zákon nám toto právo však omezuje – vždy musí být pamatováno na tzv. nepominutelné dědice, což jsou naše děti, případně jejich potomci. Tito dědicové mají právo na povinný díl z pozůstalosti a obecně je z dědictví nemůžeme vyloučit. To však neplatí v případě vydědění, které nám toto vyloučení umožňuje.

Nicméně k vydědění musíme mít vždy důvod, přičemž zákon počítá se šesti důvody vydědění, které souvisí s chováním našeho dítěte nebo vnuka. Vydědit je můžeme v případě, pokud nám neposkytují potřebnou pomoc v nouzi anebo neprojevují o nás opravdový zájem, jaký by měl být projevován (např. s námi několik let nemluví ani nás nenavštíví). Mezi další důvody patří odsouzení pro trestný čin, který svědčí o zvrhlé povaze anebo vedení trvale nezřízeného života (alkohol, drogy apod.). Dále také můžeme nepominutelného dědice vydědit pro jeho marnotratnost anebo zadluženost – pokud existuje reálná obava, že by náš syn dědictví hned prohýřil, můžeme ho vydědit a majetek odkázat přímo jeho dětem, kteří žijí spořádaný život.

Závažnost důvodů vydědění si každý může představit jinak, bude tak vždy záležet na konkrétních okolnostech každého případu. V každém případě se však musí jednat o zásadní skutečnosti, které musíme náležitě odůvodnit. Vydědění tak nemůžeme založit na tom, že se naše děti nestaly lékaři, ačkoli jsme si to moc přáli, nebo že nás na svátky výjimečně nenavštívily.

Můžeme požadovat vrácení nemovitosti po jejím prodeji aneb pozor na vedlejší ujednání smlouvy

Při sjednávání kupní smlouvy umožňuje občanský zákoník i takzvaná vedlejší ujednání, mezi která patří i výhrada vlastnického práva a výhrada zpětné koupě (a prodeje). Výhrada vlastnického práva znamená, že se kupující stane vlastníkem kupované věci teprve úplným zaplacením kupní ceny. Dokud tedy není zcela zaplaceno za prodávanou věc, zůstává tato věc majetkem prodávajícího, i když už byla předána a je užívána kupujícím. Pokud však dojde k poškození věci Nebezpečí škody na věci však na kupujícího přechází již jejím převzetím kupujícím. Dalším typem vedlejšího ujednání je výhrada zpětné koupě. Prodávající se může později rozmyslet, že chce věc (a to i např. dům) koupit zpět od kupujícího a ten mu ji musí prodat. Kupující je povinen vrátit prodávajícímu věc v nezhoršeném stavu a prodávající vrátí kupujícímu kupní cenu. V kupní smlouvě bude zpravidla sjednáno, v jaké lhůtě může prodávající požadovat zpětný odkup věci, jinak platí u nemovitých věcí desetiletá lhůta, u ostatních věcí pak lhůta tříletá. Byla-li výhrada zpětné koupě ujednána k nemovitosti jako právo věcné (je tedy uvedena v katastru nemovitostí), lze věc zatížit (např. k němu zřídit hypotéku) jen se souhlasem toho, pro koho je právo zpětné koupě ve veřejném seznamu zapsáno.

Ty energie Vám nevyúčtuji, je s tím moc práce aneb o právech nájemce – jak se bránit

Obzvláště ve větších městech je obecně nedostatek bytů k pronájmu, pronajímatelé tak hrají prim a určují si pravidla, za jakých byt pronajmou. Často se lze také setkat s nabídkou, že nájemné je včetně energií a nevyúčtovává se – má na to však pronajímatel právo?

Součástí nájemní smlouvy může být (písemné) ujednání, že za energie platí nájemce paušální platbu a tato platba se nevyúčtovává, i kdyby skutečná spotřeba byla nižší nebo naopak vyšší než paušální částka. Výše uvedené však neplatí, pokud jde o nájemní smlouvu uzavřenou na více než 24 měsíců nebo na dobu neurčitou. V takovém případě je nutné vždy vyúčtovat platby za dodávky tepla, teplé vody a dodávky vody a odvádění odpadních vod.

Pokud však nájemce hradí měsíční zálohy na energie, dle zákona má pronajímatel povinnost nájemci zúčtovat skutečnou výši energií (tj. nákladů za plyn, elektřinu, teplo apod.) oproti uhrazeným zálohám na tyto služby. Toto zúčtování musí pronajímatel zaslat nejpozději do 4 měsíců od konce zúčtovacího období, které je zpravidla roční. Pokud pronajímatel toto vyúčtování včas neposkytne (přičemž nájemce nemá povinnost ho vyzvat k předložení vyúčtování), uhradí nájemci pokutu ve výši 50,- kč za každý den prodlení s předložením vyúčtování. V případě, že oproti zaslaným zálohám vznikl přeplatek, musí jej pronajímatel vrátit nájemci nejpozději do 4 měsíců od obdržení řádného vyúčtování. Pokud přeplatek včas neuhradí, má nájemce kromě přeplatku nárok i na úroky z prodlení a přeplatek může jako tzv. „bezdůvodné obohacení“ žalovat i před soudem.

Smluvní pokuta aneb čemu se neupsat a na co si dát dále pozor při podpisu smlouvy

Podstatou smluvní pokuty je závazek, že pokud porušíme určitou povinnost ze smlouvy, zavazujeme se (vedle splnění původní smlouvy) zaplatit navíc pokutu. Pokud si například vezmeme u banky nebo nebankovní společnosti úvěr, součástí takové smlouvy o úvěru pravidelně bývá i právě smluvní pokuta. Pokud pak nesplatíme celý úvěr včas, máme tak povinnost uhradit kromě původního úvěru i tzv. úroky z prodlení a zároveň i smluvní pokutu, která může být značná. I když je však smluvní pokuta uvedena ve smlouvě, nemusí být vždy platná.

Smluvní pokuta má za účel nahradit škodu, která vznikne v důsledku porušení smlouvy druhou smluvní stranou. V některých případech je nicméně použití smluvní pokuty ze zákona vyloučeno – je tomu tak např. v případě vrácení zboží zakoupeného v e-shopu do 14 dní anebo v případě smlouvy o nájmu bytu, kdy je zakázána jakákoliv smluvní pokuta vůči nájemci.

Zároveň je ze zákona možné podat návrh na snížení nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty soudem, soud ji však nikdy nesníží pod výši škody, která porušením dané smluvní povinnosti skutečně vznikla. Nejvyšší soud tak v minulosti např. rozhodl, že smluvní pokuta ve výši 0,7 % denně z dlužné částky byla v rozporu s dobrými mravy, zároveň však zdůraznil, že záleží velmi na okolnostech případu a charakteru zajištěného dluhu. Vždy je tedy nutné posoudit nepřiměřenost smluvní pokuty v celkovém kontextu smlouvy.

Poslední důležitou poznámkou je to, že smluvní pokuta nahrazuje právo věřitele požadovat po dlužníkovi uhrazení škody vzniklé z porušení dané smluvní povinnosti, smluvní strany se však ve smlouvě mohou dohodnout i opačně, pak musí dlužník uhradit jak smluvní pokutu, tak i nahradit věřiteli škodu.

Ta jablka na mé straně pozemku mi patří, sousede aneb o sousedských sporech

Kvalitu bydlení v domě nebo v bytě neovlivňuje pouze lokalita a samotná nemovitost, ale samozřejmě také sousedé v okolí naší nemovitosti. Sousedské spory dokážou přitom znepříjemnit bydlení jako máloco jiného, dá se jim však předcházet? A jaká práva a povinnosti vlastně mezi sousedy platí?

Velmi častým předmětem sporu může být například větev sousedova ovocného stromu, která zasahuje až nad náš pozemek. Komu patří plody na této části stromu? Pokud jsou ještě na stromě nebo na keři, patří vlastníkovi stromu a nemůžeme je tedy očesat, i když jsou nad naším pozemkem. Pokud však již ze stromu nebo keře spadly a leží na našem pozemku (například spadaná jablka na naší straně plotu), můžeme si je vzít, patří totiž nám.

Můžeme však takovou větev odstranit, pokud nám nad pozemkem překáží? Nejprve je nutné upozornit majitele stromu nebo keře, a až tehdy, pokud v přiměřené době nedojde k odstranění, můžeme přesahující část odstranit sami. K odstranění však musíme přistupovat šetrně a ve vhodném vegetačním období, navíc nám musí strom objektivně překážet. Pokud část stromu zasahuje nad vzdálený konec zahrady, který stejně nevyužíváme, k odstranění nemáme dle zákona důvod. Podobně přitom zákon nahlíží na kořeny stromů nebo keřů, které zasahují až na náš pozemek – důvod k odstranění bude zejména dán například tehdy, pokud by kořeny ohrožovaly náš dům a jeho statiku.

Vždy však platí, že je nejrozumnější pokusit se se sousedem vzájemně domluvit. V příštím díle se podíváme na to, jak právo nahlíží na věc nebo zvíře souseda na našem pozemku a dále na problematiku hranic pozemků.

Pro míč k sousedovi a zpátky aneb věc nebo zvíře na cizím pozemku

Už jsme se zabývali tím, jak zákon nahlíží na stromy a keře přesahující hranice pozemku, dnes se podíváme na to, jak řešit situaci, když se na sousedovu zahradu dostane naše věc anebo zvíře. Co můžeme např. dělat v případě, že naše děti zahodí míč přes plot k sousedovi a tam rozbije okno?

Obecně nám soused musí míč (nebo jinou věc) vrátit, anebo nám umožnit vstup na pozemek, abychom si mohli míč odnést. Podobně zákon řeší situaci, když nám k sousedovi zaběhne pes nebo jiné zvíře. V tomto konkrétním případě si však soused může míč ponechat, dokud mu nenahradíme vzniklou škodu (rozbité okno), má tedy k míči tzv. zadržovací právo. Konečně je třeba říci, že pokud by se míče nebo jiné věci či zvířata na sousedovu zahradu dostávaly až příliš často (nad míru přiměřenou poměrům), jednalo by se o tzv. imise a soused by se proti takovému „rušení“ mohl bránit i žalobou. Na nás by se pak vztahovala povinnost zabránit takovému rušení – např. postavením plotu (pokud mezi pozemky žádný není) anebo jeho zvýšením, aby se věci nebo zvířata na sousedovu zahradu nemohly tak snadno dostat.

Samotný plot mezi pozemky pak mají povinnost udržovat oba sousedé, protože ze zákona plot patří oběma sousedům. Pokud si však sousedé v minulosti vlastnictví plotu rozdělili jinak anebo jde o dva ploty s mezerou mezi nimi, opravuje si samozřejmě každý svůj plot. Pokud se soused o plot nestará a Vám jeho poškozením hrozí škoda, můžeme k jeho opravě donutit souseda i žalobou.

Jak se domoci splacení dluhu – krok za krokem

Snad každému z nás se někdy stalo, že jsme někomu půjčili peníze nebo jinou věc, to ostatně patří k normálním mezilidským vztahům. Občas se však stane, že se dlužník k vracení nemá – buď zpravidla jen slibuje a vracení odkládá, anebo přestane úplně komunikovat. Jak však postupovat, pokud nám na vrácení dluhu opravdu záleží a nechceme nechat věc „jen tak“?

Především je nutné říci, že je třeba věc řešit co nejdříve. Splatný dluh se zpravidla promlčí do tří let ode dne, kdy jej dlužník měl poprvé splatit. Pokud dojde k promlčení dluhu, nemusí se následně věřitel jeho splacení vůbec domoci. Je proto nutné jednat včas a ještě před promlčením podat na dlužníka žalobu. Promlčení lze zabránit i tím, že dlužník podepíše tzv. uznání dluhu, pak se dluh promlčí až za 10 let.

Pokud se dlužník k vracení dluhu nemá, ačkoliv již měl dluh vrátit, je nutné mu zaslat předžalobní výzvu. Součástí předžalobní výzvy musí být zejména „výhružka“ věřitele, že pokud dlužník dluh nezaplatí nebo určitou věc nevrátí v určité lhůtě, věřitel podá bezodkladně žalobu. Výzva musí být zaslána nejméně 7 dní před podáním samotné žaloby k soudu. Zaslání předžalobní výzvy je důležité proto, že by nám bez ní u soudu nebyly uznány náklady na samotné (soudní) řízení.

V případě, že dlužník ani poté nezaplatí, je nutné podat na dlužníka žalobu, a v souvislosti s podáním žaloby uhradit soudní poplatek, který činí 1000 Kč, pokud je žalovaná částka do 20.000 Kč, pokud vymáháme vyšší částku, bude soudní poplatek vyšší. Pokud soud věc rozhodne v náš prospěch, můžeme následně splacení po dlužníkovi vymáhat i prostřednictvím exekutora.

Dluží mi peníze, ale neuzavřel jsem s ním žádnou smlouvu, co s tím?

I když půjčujeme peníze příbuzným nebo známým, je nutné dodržet určitou míru zdravé opatrnosti a zejména uzavřít o půjčce písemnou smlouvu. Co však dělat v případě, že jsme už peníze poskytli, žádnou smlouvu však „v ruce“ nemáme?

Předně je nutné říci, že písemnou smlouvu je možné uzavřít i dodatečně – ve smlouvě si s dlužníkem pouze potvrdíme, že byla určitého dne poskytnuta určitá částka a že dlužník má povinnost ji do určitého data uhradit věřiteli zpět. Podle nového občanského zákoníku tuto smlouvu nyní nazýváme „smlouvou o zápůjčce“. Podobnou funkci může plnit i tzv. dlužní úpis, což je listina, na které dlužník potvrdí existenci dluhu a listinu potvrdí svým podpisem. Ideálně si necháme od dlužníka podepsat tzv. uznání dluhu, ve které dlužník nepodmíněně uzná existenci dluhu a zároveň uzná i výši dluhu a důvod vzniku dluhu (např. na základě ústní smlouvy o zápůjčce ze dne…). Pokud dlužník navíc podepíše ověřeným podpisem (ověřit podpis lze např. na poště), je naše pozice velmi silná i pro případ, že by dlužník odmítl splácet anebo by např. zemřel a jeho dědic by se ke splácení neměl.

Co však dělat, pokud nám dlužník nic takového podepsat nechce? V takovém případě platí, že se musíme snažit získat co nejvíce podpůrných důkazů. Lze jedině doporučit nadále komunikovat písemně (i např. e-mailem nebo prostřednictvím zpráv), případně si na jednání s dlužníkem přizvat i další osoby jako svědky. Vždy je nutné dát si pozor i na promlčení dluhu – za 3 roky od splatnosti dluhu se dluh promlčí a my nemůžeme od dlužníka nadále nic požadovat, ledaže bychom do té doby podali na dlužníka žalobu anebo by nám podepsal uznání dluhu.

Jak půjčit peníze příbuzným a nespálit se?

Podle statistik má většina z nás zkušenost s půjčením peněz příbuzným nebo známým. Každý pátý Čech však má s touto formou výpomoci negativní zkušenosti – půjčením peněz v důsledku utrpěly rodinné či přátelské vztahy nebo jeho peněženka, často však obojí.

Většina lidí přitom svým příbuzným nebo známým půjčí bez úroku, ručení nebo jakéhokoliv jiného zajištění, smlouvy a bez toho, že by předem ověřovali finanční situaci toho, kdo si chce peníze půjčit. Nejčastějším důvodem, proč jsme v takovém případě méně obezřetní, bývá důvěra a snaha nepoškodit dobré vztahy. Ne nadarmo však platí, že „dobré účty dělají dobré přátele“. Jak tedy půjčit peníze tak, abychom je ještě někdy viděli a zároveň se nemuseli obávat ohrožení vztahů, na kterých nám záleží?

Pokud nás někdo požádá o zapůjčení finančního obnosu, je vhodné nejprve probrat s ním jeho finanční situaci a případně se poptat i v jeho okolí. Pokud je dotyčný např. delší dobu nezaměstnaný a v poslední době si půjčil již od více lidí, je velké riziko, že naše peníze už nikdy neuvidíme. V případě vyššího obnosu nebo nějakého podezření se vyplatí investovat i několik stokorun za výpis z centrální evidence exekucí – pokud má dotyčný několik exekucí, které nám navíc třeba i zamlčí, může to indikovat nekalé úmysly žadatele o půjčku a půjčku bychom si v takovém případě měli velmi pečlivě rozmyslet.

Pokud se přece rozhodneme půjčku poskytnout, v každém případě bychom o tom měli sepsat písemnou smlouvu, byť i krátkou. Bez písemné smlouvy máme jen velmi omezené možnosti jak existenci půjčky prokázat. Nejde přitom jen o důkaz poskytnutí půjčky, ale i o jistotu mezi stranami. Často mohou totiž i samotné strany zapomenout, jaký obnos byl vlastně zapůjčen a na jakou dobu, a že šlo vlastně o půjčku – dlužník by mohl také jinak půjčku považovat za dar. Díky písemné smlouvě má i dlužník jistotu, že po něm věřitel nebude požadovat více, než je ve smlouvě uvedeno.

Co však udělat v případě, že jsme již peníze půjčili a žádnou smlouvu neuzavřeli? To bude předmětem dalšího právního okénka.

Ručení aneb jaká jsou rizika toho, když se zaručíme za něčí dluh

S ručením se lze setkat jako se způsobem zajištění určitého dluhu, například hypotéky nebo jiného úvěru. Banka může před poskytnutím úvěru požadovat, aby se za dlužníka někdo „jen“ zaručil. Žadatel o úvěr pak může přijít za svými rodiči anebo za přáteli se slovy, že „potřebuje poskytnout ručení, ale že je to jen formalita, jen podpis kvůli bance a nemůže se nic stát.“ Co však ručení skutečně znamená a jaká rizika z něj vyplývají?

Ručením na sebe vezmeme povinnost splatit dluh v případě, že dlužník nebude svůj dluh splácet. Převzetím ručení se tedy dostáváme do velmi podobné situace, jako kdybychom si úvěr vzali sami, jen s tím rozdílem, že nejprve musí dluh splatit dlužník, a pokud ten nesplácí, tak teprve ručitel. Je tedy vždy nutné velmi pečlivě zvážit, zda vůbec a za koho ručení převzít, protože na ručitele může dopadnout dluh v celé výši.

Ručení se zřizuje tzv. ručitelským prohlášením, které musí být písemné, a to i v případě, že původní dluh byl sjednán pouze ústně. Věřitel také musí k plnění nejprve písemně vyzvat dlužníka, ledaže by bylo zřejmé, že dlužník dluh očividně nesplní (je např. v insolvenci nebo je na něj vedeno několik exekucí). Pokud však věřitel nepřijme splnění dluhu od ručitele, nemůže po něm nadále již nic požadovat. Po uhrazení dluhu ručitelem původní dluh zaniká, ale ručitel může po dlužníku požadovat splnění toho, co uhradil původnímu věřiteli. Ručení zaniká zánikem zajištěného dluhu anebo uplynutím určité doby, pokud bylo ručení sjednáno na tuto dobu.

Zástavní právo jako zajištění splnění dluhu – co to znamená a jaké má důsledky?

Zástavním právem rozumíme právo věřitele, prodat zástavu a uhradit z ní předmětný dluh, pokud jej dlužník nesplní řádně a včas. Zástavní právo řadíme mezi tzv. zajišťovací instituty práva, které mají věřiteli poskytnout vyšší míru bezpečnosti, že jeho pohledávka bude splněna. Velmi často se můžeme se zástavním právem setkat u hypotečních úvěrů, kde je úhrada úvěru zajištěna právě zástavním právem k nemovitosti.

Zástavou však nemusí být jen nemovitost, ale vlastně každá věc, kterou lze prodat. Zástavní smlouvu je nutné sepsat písemně, ledaže by byla při uzavření smlouvy fakticky předána zastavená movitá věc věřiteli nebo jiné osobě k opatrování. Ve výjimečných případech zákon naopak vyžaduje formu veřejné listiny (např. pro zastavení obchodního závodu).

Ze zákona jsou dále některá ujednání zástavní smlouvy vyloučena. Není možné např. dohodnout, že věřitel má právo zástavu rovnou prodat a uspokojit se z výtěžku – vždy musí mít dlužník možnost dluh splatit a zástavu tak tzv. vyplatit. Zásadně je také zakázáno ujednání se spotřebitelem nebo malým či středním podnikatelem, že si věřitel může zástavu bez dalšího ponechat, i kdyby měla vyšší hodnotu než nesplacený dluh (tzv. propadná zástava).

Od zástavního práva zásadně rozlišujeme právo zadržovací (retenční právo), které představuje oprávnění věřitele za určitých okolností nevydat věc, kterou má povinnost vydat, aby tím zajistil uhrazení své pohledávky. Setkat se s ním můžeme např. v autoservisu, kde nám mohou odmítnout vydat opravený automobil dříve, než bude uhrazena cena za jeho opravu, anebo u nájmu bytu – pronajímatel může zadržet věc v bytě u nájemníka, který mu dluží na nájemném.

Novoroční nákupy pod drobnohledem aneb znovu o nekalých praktikách kamenných obchodů

V novém roce se to mezi obchodníky jen hemží výhodnými výprodeji a povánočními slevami nejrůznějšího zboží, někteří obchodníci však těchto akcí zneužívají k neférovému obohacení se na úkor zákazníků. Na jaké nekalé praktiky některých obchodů bychom si měli dávat pozor?

Obchodník má povinnost nám vždy sdělit přesné informace o skutečné ceně za zboží nebo služby. Nemůže tedy tvrdit, že určité zboží nebo službu nabízí zdarma (např. dopravu zdarma), když ve skutečnosti zákazníkovi naúčtuje dopravu jinde – například prostřednictvím vysokého poplatku za „balné“. Povinnost uvádět přesné, úplné a nezavádějící informace se zároveň týká popisu zboží a jeho vlastností. Častým případem je připisování léčivých účinků produktům (např. šamponu podporujícího růst vlasů), které nicméně nejsou nijak vědecky dokázány. Popis zboží má však za cíl vyvolat v zákazníkovi mylný dojem o účinnosti produktu, a tím jej protiprávně klame.

V případě, že prodejce nabízí svůj produkt prostřednictvím reklamy, musí ji označit jako reklamní sdělení. Pokud by např. v novinách vyšel článek známého cestovatele, který by v článku popisoval (zdánlivě objektivně) svoji zkušenost s určitou značkou, a vznik tohoto článku by sponzoroval výrobce produktů této značky, musí na to být čtenář článku upozorněn. V opačném případě by totiž článek (vlastně skrytá reklama) vyvolával zdání falešné objektivity a jednalo by se tak o nekalou obchodní praktiku. Proti nekalým obchodním taktikám se může zákazník bránit např. u České obchodní inspekce, zejména však tím, že bude nekalé triky některých obchodníků znát a vyhne se jim.

Co nám náleží za práva při koupi zboží nebo služeb aneb základ o spotřebitelských smlouvách

Spotřebitelské smlouvy jsou uzavírány tehdy, pokud člověk uzavírá smlouvu s podnikatelem (a tato smlouva se netýká jeho vlastního podnikání nebo povolání). Nejčastěji se jedná o nákup zboží v obchodě, přes internet nebo i např. návštěva holiče. Pro spotřebitelské smlouvy např. platí, že před jejím uzavřením musí podnikatel v dostatečném předstihu – a to jasně a srozumitelně – sdělit spotřebiteli svou totožnost a kontaktní adresu, označení zboží nebo služby a popis jejich vlastností, cenu zboží (služby) včetně všech daní a poplatků, způsob platby a způsob dodání či plnění, náklady na dodání (případně informaci, že mohou být dodatečně účtovány) a údaje o právech z vadného plnění (ze záruky). To však neplatí, pokud jsou tyto informace zřejmé ze souvislostí anebo také u některých běžných záležitostí, kdy dojde k plnění hned po uzavření smlouvy.

Dále jsou ve spotřebitelských smlouvách zakázána jakákoli ujednání, která zakládají (v rozporu s požadavkem přiměřenosti) významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Od spotřebitelské smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory (nejčastěji přes internet) lze odstoupit ve lhůtě čtrnácti dnů. Navíc, pokud má spotřebitel ze zákona právo odstoupit od smlouvy, nesmí s tím být spojen jakýkoliv postih ze strany prodejce.

Jak nakoupit na Vánoce a nenaletět aneb o nekalých praktikách internetových obchodů

Vánoce jsou svátky klidu a míru a pro většinu lidí jsou i příležitostí zanechat na chvíli práce a strávit čas s rodinou. Zároveň jsou Vánoce již pravidelně pro obchodníky perfektní příležitostí, jak navýšit před koncem roku své tržby a zvýšit tak zisk. Stále více vánočních nákupů zároveň probíhá přes internet, zdaleka ne všechny e-shopy jsou však poctivé a dodržují vždy zákon. Na jaké nekalé praktiky bychom si měli dát při vánočních nákupech pozor?

Internetové obchody by měly na svých stránkách zřetelně uvádět název společnosti nebo podnikatele, adresu a své kontaktní údaje (např. telefon). Před uzavřením samotného obchodu by nás dále měl e-shop informovat o přesné ceně včetně všech daní a poplatků a způsobu dopravy a její ceny, jedině tak si můžeme být jisti, co a za kolik vlastně nakupujeme. Častým nedostatkem je to, že e-shop nedostatečně informuje o možnosti vrácení zboží v zákonné 14denní lhůtě bez udání důvodu – pak se ze zákona lhůta prodlužuje na 1 rok. Internetový obchod poruší zákon také tehdy, pokud nás neinformuje o možnosti a způsobu reklamace zboží. Případná reklamace musí být vyřízena bez zbytečného odkladu, nejpozději do 30 dnů od uplatnění reklamace. Pokud tuto lhůtu obchodník nestihne, můžeme odstoupit od smlouvy a požadovat vrácení peněz bez ohledu na to, jak daná reklamace dopadne.

Ačkoliv mají internetové obchody často výhodnější ceny a nakupování na nich je pohodlnější, je nutné si daný obchod prověřit a pokud pojmeme jakékoliv podezření o důvěryhodnosti obchodníka, raději nakoupit přes jiný e-shop. Pokud jsme však již nakoupili, je nutné důsledně vyžadovat dodržování našich práv – jedině tak se lze bránit proti nepoctivým obchodníkům.

Snaha zvýšit prodej a tím i zisk nezákonným způsobem se však netýká pouze e-shopů, ale lze se s ní setkat bohužel i u „tradičních“ kamenných obchodů. Zejména v souvislosti s blížícími se Vánoci je nutné si dávat pozor a nepoctivým obchodníkům se vyhnout. O jaké praktiky se může jednat?

Často se lze setkat u vybraného zlevněného produktu s informací, že nabídka je časově omezená – např. zlevnění produktu skončí za 24 hodin. Cílem časově omezené nabídky je snaha prodejce, aby zákazník získal dojem, že musí nakoupit hned, jinak přijde o možnost výhody. Tato reklama je však zakázaná v případě, že je nepravdivá – např. sleva trvá i přes to, že by již podle původního tvrzení již měla skončit.

Poměrně častým případem je i nabídka výrazné slevy na zboží, u které je nicméně malým písmem napsáno, že nabídka platí pouze do vyprodání zásob. To samo o sobě může být v pořádku – pokud by však obchodník záměrně nabídl pouze několik málo kusů s touto slevou a po jejich vyprodání nabízel produkt za původní cenu, jednal by v rozporu se zákonem. Jeho cílem bylo totiž přilákat výrazně více zákazníků, než je zlevněných produktů a tím by klamal spotřebitele.

Vzhledem k tomu, že sleva prodává, nabízí řada obchodníků své produkty někdy i se slevou více jak 70 %. Obchodník však nemá povinnost uvádět i původní cenu produktu – zboží tedy mohlo být těsně před slevou výrazně zdraženo a sleva tedy může být jen imaginární. Ačkoliv tato praktika je zakázaná, jedinou obranou je v praxi porovnání ceny po slevě s cenou u jiných obchodníků.

Výše uvedené praktiky lze označit za tzv. klamavé obchodní praktiky – podnikatel uvede nepravdivou informaci a ta může mít nebo má vliv na rozhodnutí zákazníka o koupi zboží. Zákazník se může v takovém případě obrátit na podnikatele s žádostí o nápravu anebo podat podnět na Českou obchodní inspekci, především by však měl tyto nekalé „triky obchodníků“ znát a vyhnout se jim.

„Sousede, půjčte mi rýč!“ Aneb co v praxi znamená výprosa - kdy můžu půjčenou věc požadovat zpátky?

Každý z Vás se již jistě setkal s tím, že Vám doma chyběla určitá věc (např. nářadí) a tak jste vyrazili za sousedem s prosbou o její vypůjčení, koneckonců sousedé si musí pomáhat. Dokud máme se sousedy dobré vztahy a vypůjčené věci se nic nestane, vše je v pořádku. Problém však nastane, pokud se námi vypůjčená sekačka po pár minutách porouchá, kdo pak platí opravu? Řeší tohle vůbec zákon?

Pokud někomu půjčíme bezplatně určitou věc (např. knížku nebo rýč) a není určeno, kdy věc musíme vrátit a k jakému účelu ji musíme použít, jedná se o tzv. výprosu. Podstatné je, že za věc nepožaduje půjčitel žádné peníze – pak by se jednalo o zápůjčku, kterou zákon upravuje odlišně.

U výprosy platí, že ten, kdo nám věc půjčil, ji může chtít kdykoliv vrátit zpět, a to i když jsme právě v polovině zrytého záhonu a rýč tedy ještě aktuálně potřebujeme. Naopak my věc můžeme vrátit pouze v době, kdy tím půjčiteli nezpůsobíme jakékoliv obtíže (např. protože zrovna nebude doma anebo právě nebude mít v garáži pro vrácenou věc místo). V případě, že na půjčené věci způsobíme škodu, musíme ji také nahradit (zaplatit nový rýč), pokud však zároveň sousedovi dokážeme, že jsme ji používali přiměřeným způsobem (tj. přiměřeně s ohledem na stáří a stav půjčené věci), škodu hradit nemusíme. Naopak případnou škodu na věci hradíme vždy v případě, že věc půjčíme třetí osobě bez souhlasu půjčitele a ta věc poškodí. Konečně, pokud půjčenou věc ztratíme, musíme ji také zaplatit – pokud se však následně ztracená věc najde, je nutné ji vrátit původnímu vlastníkovi a ten nám naopak vrátí peníze zpět.

Platná pracovní smlouva – co vlastně musí a co naopak nemá obsahovat a jak je vůbec možné pracovní poměr rozvázat?

Základem pracovněprávního vztahu mezi každým zaměstnavatelem a zaměstnancem je pracovní smlouva. Každá pracovní smlouva, aby byla vůbec platná, musí mít písemnou formu (tedy nestačí ji dohodnout například ústně) a musí obsahovat tři podstatné náležitosti, a to: datum nástupu do práce, druh vykonávané práce (zevrubný popis pracovní činnosti) a místo výkonu práce (zde nemusí být konkrétní adresa, stačí uvést obecně). Pouze tyto tři údaje jsou pro uzavření pracovní smlouvy nezbytné, lze však silně doporučit do smlouvy uvést i další náležitosti. Jedná se typicky o sjednání výše mzdy, délku trvání pracovního poměru, délku trvání zkušební doby aj.

Jaká ustanovení by se naopak neměla v pracovní smlouvě objevovat? Například prohlášení zaměstnance, že se vzdává některých svých práv, která mu přiznává zákoník práce (případně vnitřní předpis zaměstnavatele) nebo ujednání o pokutách např. za pozdní příchody. Taková pracovní smlouva sice bude platná, ale k danému ustanovení se „nepřihlíží“, to znamená, jako kdyby ve smlouvě nebylo vůbec uvedeno. Skutečnost, že s takovým ustanovením zaměstnanec souhlasil přitom ze zákona nemá žádnou váhu, naopak zaměstnavatel dává takovými ustanoveními pracovní smlouvy najevo, jak se hodlá k budoucímu zaměstnanci chovat. Vždy je proto nutné si pracovní smlouvu důkladně před podpisem přečíst.

Co se týká ukončení pracovní poměru, je možné ho ukončit pouze čtyřmi způsoby, a to dohodou, výpovědí, okamžitým zrušením pracovního poměru a zrušením ve zkušební době. Každé ukončení pracovního poměru musí být sjednáno písemně. Pokud je ovšem pracovní poměr sjednán na dobu určitou, skončí také uplynutím sjednané doby. Nejjednodušší a nejjistější ukončení pracovního poměru je vždy na základě dohody mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, a to bez ohledu na toho, který z nich chtěl původně pracovní poměr vlastně ukončit. Pracovní poměr je pak ukončen k dohodnutému dni.

U ukončení pracovního poměru výpovědí pracovní poměr skončí po uplynutí dvouměsíční výpovědní doby. Zaměstnanec přitom může podat výpověď i bez udání důvodu, naopak zaměstnavatel takovou možnost nemá. Výpověď zaměstnavatele může být podána pouze z důvodů podle § 52 zákoníku práce a důvod výpovědi musí být skutkově přesně popsán. Nárok na vyplacení odstupného pak vzniká zaměstnanci v případě, že dostane výpověď z důvodu nadbytečnosti nebo v případě zrušení nebo přesunu zaměstnavatele.

Smlouva o dílo - co musí obsahovat, aby byla platná? Na co si dát pozor a co do ní raději nepsat? Můžu dílo převzít, i když má vady?

Oprava domovního kotle, nová podlaha v kuchyni nebo speciální dort na zakázku pro narozeninovou oslavu – všechny tyto činnosti jsou zpravidla vykonávány na základě smlouvy o dílo. Jak se však smlouva o dílo liší od kupní smlouvy a co patří mezi podstatné náležitosti, které v takové smlouvě nesmějí chybět?

Smlouva o dílo upravuje činnost, tj. vyrobení věci, údržbu, úpravu nebo její opravu, nikoliv pouze koupi zboží. Smlouvu o dílo uzavíráme například u kadeřnice, kde se necháme ostříhat (i když je tato smlouva pouze ústní). Na základě smlouvy o dílo nám také stavební firma postaví na pozemku rodinný dům. Naopak pokud bychom si kupovali již postavený dům od jeho vlastníka, bude se jednat o kupní smlouvu – předmětem není provedení činnosti, ale převod vlastnického práva k určité věci (domu).

Obsahem smlouvy o dílo musí být vedle identifikace stran zejména povinnost tzv. zhotovitele díla, že dílo provede na svůj náklad a nebezpečí a na druhé straně povinnost objednatele, že hotové dílo převezme a uhradí za něj dohodnutou cenu. Zhotovení díla na náklad a nebezpečí zhotovitele pak znamená, že objednatel platí pouze za výsledný produkt, materiál a nástroje potřebné pro zhotovení díla platí zhotovitel, pokud se však strany nedohodnou jinak. Cenu za dílo lze pak dohodnout buď na určitou částku, anebo odhadem, případně podle rozpočtu přiloženého ke smlouvě. Pozor ovšem na výhradu nezávaznosti nebo neúplnosti rozpočtu – pokud je taková výhrada obsažena ve smlouvě, zhotovitel může dle zákona cenu díla dodatečně navýšit.

Smlouvu o dílo je vhodné sepsat na papír, kde bude zároveň dílo podrobně popsáno – předejde se tak do budoucna nejasnostem a sporům. Na co je však nutné dále při sepsání smlouvy a následném provádění díla dohlédnout a co upravuje zákon?

Objednatel musí ze zákona poskytnout součinnost s provedením díla – například umožnit dělníkům vstup do domu, kde mají vymalovat pokoje anebo dodat materiál nebo určitou věc. Pokud tuto součinnost neposkytneme v potřebné době, může zhotovitel od smlouvy o dílo i odstoupit.

Zhotovitel postupuje zásadně samostatně (je to ostatně odborník, který by měl vědět, co dělá), nikde však není stanoveno, že ho při provádění práce nemůžeme kontrolovat. Pokud při kontrole zjistíme, že zhotovitel postupuje nevhodným způsobem (například kachličky ve Vaší koupelně pokládá nakřivo), můžeme ho na to upozornit a požadovat okamžitou náhradu. Pokud odmítne, je možné odstoupit od smlouvy.

Často zhotoviteli k provedení díla zajistíme vlastní materiál anebo mu sdělíme vlastní preferovaný postup – pokud však takový materiál nebo postup jsou nevhodné, musí nás na to zhotovitel upozornit. Pokud však přesto trváme na použití námi dodaného materiálu nebo postupu, nenese zhotovitel odpovědnost za to, když kvůli tomu výsledné dílo neodpovídá našim představám. Nemůžeme tedy u zhotovitele namítat špatné přilepení kachliček v koupelně v případě, kdy nás zhotovitel výslovně upozornil na nedostatečnou kvalitu námi dodaného lepidla.

Už jsme probrali jednotlivá specifika úpravy smlouvy o dílo v zákoně. Jak se však bránit v případě, kdy se na díle následně objeví nedostatky a vady? Máme na něco nárok? A lze takové situaci vůbec předejít?

U smlouvy o dílo je nutné zdůraznit důležitost předání díla. Na rozdíl od kupní smlouvy totiž nemůžeme předané dílo bez dalšího „reklamovat“ i roky po předání, pokud si předané dílo řádně nezkontrolujeme, můžeme mít následně smůlu. Při předání díla má zhotovitel povinnost nám předvést, že dílo může sloužit svému účelu, teprve poté se považuje za dokončené. Z naší strany si musíme zkontrolovat, že dílo nemá tzv. zjevné vady, které můžete při troše obezřetnosti hned odhalit – tedy že opravené auto ze servisu již funguje anebo nové obklady v koupelně mají takový vzor, jaký jsme si vybrali. Pokud naopak přijdeme na jakoukoliv vadu nebo nedostatek, musíme takové vady ihned zhotoviteli vytknout – tj. převzít dílo s výhradami. Naopak tzv. skryté vady můžeme namítat i po převzetí díla, např. pokud následně zjistíme, že obklady v koupelně byly přilepené nekvalitním lepidlem, což jsme však při předání neměli šanci odhalit. Obecně platí, že skrytou vadu, která na díle byla již v době předání (ale nevěděli jsme o ní) můžeme namítat do dvou let od převzetí díla, v případě staveb až do pěti let. Po zhotoviteli můžeme v případě vady na díle požadovat odstranění vady, slevu z díla anebo v případě opravdu závažné vady můžeme i odstoupit od smlouvy a požadovat vrácení ceny díla.

Jak darovat věc a na co si dát při tom pozor - náležitosti darovací smlouvy

Darování věci patří mezi právní jednání, se kterým se v běžném životě často setkáváme, jak však na darování nahlíží zákon? Předem je třeba odlišit darování od pouhé „společenské úsluhy“, u které je zřejmé, že se strany nechtějí jakkoliv právně vázat – tím je například pozvání na večeři ke známým anebo květiny darované hostitelce, v takovém případě se právní úprava darování nepoužije.

Samotnou darovací smlouvou se bezúplatně převádí věc na jinou osobu (obdarovaného), přičemž tato smlouva může být i ústní, nemusí se tedy uzavírat písemně. Pokud se však převádí věc zapsaná do veřejného rejstříku (např. nemovitost), musí být darovací smlouva naopak písemná. Při darování nemovitosti pak musí být úředně ověřeny podpisy na vyhotovení smlouvy, které se podává na katastr nemovitostí. U movitých i nemovitých darů platí, že z nich musí obdarovaný odvést daň z příjmu. Na darování mezi příbuznými v tzv. přímé linii (prarodiče, rodiče, děti) se daň nevztahuje, pokud by však hodnota daru přesáhla 5.000.000 Kč, je nutné o daru informovat správce daně.

Česká právní úprava zná i možnost tzv. „odvolání daru“ pro (následnou) nouzi dárce anebo pro nevděk obdarovaného. Odvolání daru pro nevděk umožňuje dárci požadovat vrácení daru v případě, kdy obdarovaný ublíží dárci nebo osobě dárci blízké tak, že tím zjevně poruší dobré mravy. Konečně zákon nezná přísloví „darovanému koni na zuby nekoukej“ – dárce musí obdarovaného upozornit na všechny vady darované věci, o kterých ví, jinak může obdarovaný od darovací smlouvy odstoupit a navíc požadovat po dárci náhradu škody.

Může Vám pořadatel zájezdu zdražit zájezd? Jaká práva mají účastníci zájezdu?

Zájezdem rozumíme služby cestovního ruchu zpravidla delší než 24 hodin, jejichž součástí je ubytování, doprava nebo i jiná služba cestovního ruchu, jako například průvodcovské služby. Zákazník musí od pořadatele zájezdu dostat smlouvu nebo potvrzení o zájezdu v textové podobě. Pokud však dostane zákazník jak smlouvu, tak potvrzení o zájezdu a jsou v nich uvedeny rozdílné informace o zájezdu (např. o kvalitě ubytování), může zákazník požadovat to, co je pro něj výhodnější. Nejpozději sedm dnů před zahájením zájezdu se musí zákazník dozvědět podrobné údaje o zájezdu.

Pozor na smlouvu o zájezdu – může v ní být totiž ujednáno, že pořadatel má právo zájezd jednostranně zdražit. Ze zákona tak však může učinit pouze z důvodu výrazné změny směnného kurzu, pohonných hmot nebo jiných poplatků spojených s dopravou (letištní poplatky apod). Oznámení o zdražení zájezdu musí pořadatel oznámit nejpozději 21 dní před začátkem zájezdu, jinak platí původní cena.

Pokud zájezd nemá všechny náležitosti, které pořadatel slíbil, musí zákazník bez zbytečného odkladu danou vadu zájezdu vytknout. Pokud pořadatel tuto vadu neodstraní, má zákazník nárok na slevu ze zájezdu, náhradu vynaložených nákladů nebo může i odstoupit od smlouvy, aniž by musel platit odstupné. To se uplatní například v situaci, kdy stravování v hotelu není takové kvality, jakou pořadatel sliboval a přes stížnost zákazníka nedojde k nápravě, může se zákazník stravovat v jiném hotelu na vlastní náklady a pak požadovat po pořadateli zájezdu jejich proplacení.

Jak si (ne)nechat ukrást střechu nad hlavou – na co si dát pozor

Klasik praví, že „zatímco hodinky Vám mohou ukrást, peněženku Vám mohou ukrást, tak důl, to je jen díra v zemi, tu Vám nikdo nemůže vzít“. Jak je to však s nemovitostmi, které vlastníme, opravdu se o ně nemusíme obávat?

Předem je třeba říci, že nemovitosti se převádějí tzv. zápisem do katastru nemovitostí. V katastru nemovitostí je uvedena nejenom samotná nemovitost, ale i její vlastník, zástavní práva a další podstatné informace – všechny tyto údaje jsou přitom veřejně dostupné na internetu. Takto si může např. kupující ověřit, že nemovitost kupuje přímo od jejího vlastníka. V tom je nicméně kámen úrazu – údaj v katastru nemovitostí se může zcela výjimečně změnit i bez souhlasu vlastníka nemovitosti, např. chybou úředníka anebo podvodným jednáním jiné osoby, která zfalšuje náš podpis.

Pokud totiž podvodník vytvoří kupní smlouvu, zfalšuje na ní náš podpis a podaří se mu zajistit úřední ověření tohoto podpisu, katastr takovou smlouvu bez váhání akceptuje. Dle průzkumu, který provedl soudní znalec Jiří Závora přitom takový zfalšovaný podpis ověřilo na 80 procent notářství a 76 procent poboček Czech Point – vytvořit takovou falešnou smlouvu tak není příliš obtížné. Je však třeba říci, že při převodu nemovitosti musí katastr nemovitostí ze zákona původního vlastníka písemně upozornit (zpravidla poštou). Dopis však nemusí dojít, mimo jiné i proto, že podvodníci mohou na základě zfalšované plné moci uvést „novou“ adresu vlastníka, na kterou se má upozornění o převodu nemovitosti zaslat.

Zmínili jsme, jak je možné „ukrást“ nemovitost jeho vlastníkovi, aby o tom neměl ani tušení. Jak však takovými situacím zabránit a zajistit, aby naše vlastnictví bylo v bezpečí?

Nejprve je nutné zmínit, že cílem podvodníků je zpravidla ukrást takovou nemovitost, kterou mohou rychle prodat dále, pokud je tedy na nemovitosti zapsaná jakákoliv právní vada – např. věcné břemeno, zástavní právo (z důvodu hypotečního úvěru) nebo tzv. zákaz zcizení, nemovitost je méně atraktivní a případný podvodník se raději porozhlédne jinde.

Podstatné je zároveň, abychom se vůbec o tom, že nám někdo ukradl nemovitost, dozvěděli včas. Zákon totiž stanovuje lhůtu 1 měsíc ode dne, kdy se o sporném převodu dozvíme, nejpozději však 3 roky takového převodu. Do té doby se vlastník nemovitosti musí ozvat a začít hájit svá práva, zpravidla podáním žaloby na určení vlastnického práva. Pokud však vlastník tuto lhůtu nestihne, jeho postavení je mnohem obtížnější a o nemovitost může přijít i definitivně. Klíčové je tedy odhalit převod nemovitosti včas a začít okamžitě jednat – ideálně ve spolupráci s advokátem.

Jak však zajistit, abychom se o převodu naší nemovitosti dozvěděli? Katastr nemovitostí umožňuje za malý poplatek tzv. „hlídače katastru“, službu, která nám hlásí jakoukoliv změnu v souvislosti s naší nemovitostí přes SMS, e-mail nebo datovou schránku. Podobnou službu dnes nabízejí i některé soukromé společnosti. Anebo si můžeme nemovitosti hlídat sami tím, že se jednou ročně podíváme do katastru nemovitostí a zkontrolujeme si, že v kolonce vlastník jsme stále uvedeni pouze my.

Konec nájmu - jak a kdy lze nájem ukončit?

V dalším právním okénku opět navazujeme na téma týkající se nájmu bytů a domů, tentokrát se však zaměříme na zánik smlouvy o nájmu. V zásadě rozlišujeme tři základní způsoby ukončení – výpovědí, dohodou a uplynutí doby u nájmu na dobu určitou.

U ukončení nájmu dohodou si strany mohou dohodnout jakýkoliv termín ukončení nájmu a nemusí zde být zákonný důvod pro ukončení, s dohodou však logicky musí souhlasit obě dvě strany. Naproti tomu výpověď je vždy jednostranná (tj. podává ji buď pronajímatel, nebo nájemce), musí být písemná a musí dojít druhé straně. Pokud výpověď podává pronajímatel, musí vždy uvést ve výpovědi důvod výpovědi a musí nájemce poučit, že má právo vznést proti výpovědi námitky a navrhnout přezkoumání oprávněnosti výpovědi soudem, jinak je taková výpověď neplatná.

Pronajímatel může podat výpověď pouze z důvodů stanovených zákonem, které nelze nájemní smlouvou rozšiřovat. Nejčastějšími důvody jsou hrubé porušení povinností nájemcem (např. dluží-li nájemné alespoň za 3 měsíce anebo poškozuje-li závažným způsobem byt) anebo v případě, že pronajímatel anebo jeho příbuzný potřebuje v bytě sám bydlet. Nájemce může na rozdíl od pronajímatele vypovědět nájem z jakéhokoliv důvodu, avšak pouze u nájmu na dobu neurčitou. Výpovědní doba je ze zákona stanovena na 3 měsíce.

Nájem naopak neukončí změna vlastníka bytu (např. při jeho prodeji), původní ani nový vlastník bytu (pronajímatel) nemůže z tohoto důvodu dokonce nájem ani vypovědět.

Pronajímatel pánem pronajatého bytu aneb jaké jsou podmínky nájemní smlouvy

Smlouva o nájmu bytu je jedním z nejčastějších smluvních právních vtahů, se kterým se můžeme v praxi setkat. Ačkoliv nový občanský zákoník poskytuje nájemci řadu práv v nájemním vztahu, skutečnost je mnohdy velmi odlišná – zejména pokud je nedostatek pronajímaných bytů, je to právě nájemce, kdo tahá za kratší konec provazu a pronajímatel si diktuje podmínky pronájmu, a to často i zcela proti zákonu. Jaká práva však nájemci ze zákona náleží?

Předně má nájemce právo na písemnou smlouvu o nájmu, kde jsou jasně vymezená práva a povinnosti jednotlivých stran. Kauce požadovaná podle smlouvy (tzv. „jistota“) nesmí být vyšší než trojnásobek sjednaného nájemného a po skončení nájemního vztahu musí být vyúčtována a vrácena navýšená o úrok alespoň ve výši zákonné sazby. Pronajímatel má zároveň vždy povinnost vyúčtovat nájemci úhrady za služby, a to bez ohledu, co si strany domluví ve smlouvě.

Dále má nájemce právo, pokud v bytě sám trvale bydlí, dát část bytu do podnájmu, a to i bez souhlasu pronajímatele. Podobně si bez jeho souhlasu může nájemce nahlásit v bytě trvalé bydliště. Ve smlouvě zároveň nesmí být uvedena povinnost nájemce zaplatit (jakoukoliv) smluvní pokutu ani splnit povinnost, která je vzhledem k okolnostem zjevně nepřiměřená. Neplatí tedy např. ustanovení, že v případě, že nájemce vypoví nájem dříve než po 3 letech nájmu, kauce propadá pronajímateli. Pro všechny výše uvedené zákazy nebo práva zároveň platí, že pokud jsou v nájemní smlouvě práva nájemce zkrácena, nepřihlíží se k tomu a platí úprava stanovená zákonem.

Daň z nabytí nemovitosti – kdo a kdy ji platí a jak se stanoví její výše?

Pokud kupujeme anebo směňujeme s někým nemovitost, ať už byt, dům, nebo pozemek, je nutné při převodu zaplatit daň z nabytí nemovitosti, která je stanovena ve výši 4 % z předmětné nemovitosti. Z čeho se však výše daně počítá? Nejčastěji jako 4 % z kupní ceny nemovitosti, méně často jako 4 % z části tzv. směrné hodnoty, podle toho, která částka je vyšší. Zejména v případech, kdy je kupní cena stanovena poměrně nízko, použije se pro výpočet daně směrná hodnota, což je tabulkově stanovená cena nemovitosti stanovená podle vyhlášky ministerstva financí. Naopak ve většině případů již neplatí povinnost nechat si vyhotovit znalecký posudek na stanovení hodnoty nemovitosti – to v minulosti znamenalo další náklady spojené s převodem nemovitosti.

Od 1. 11. 2016 dále došlo k významné změně z hlediska osoby plátce daně - nyní musí zaplatit daň nabyvatel nemovitosti (tj. zpravidla kupující). Současně bylo zrušeno ručení druhé strany za to, zda nabyvatel daň zaplatí – i když tedy nabyvatel daň neuhradí, převodce (prodávající) se nemusí o svůj majetek bát. Na závěr je třeba zmínit, že povinnost uhradit daň z nabytí nemovitosti se neuplatní u nových staveb, u kterých jde o jejich první prodej od postavení. Daň z nabytí nemovitosti také není třeba platit u darování nemovitosti – tam nicméně připadá v úvahu případně daň z příjmu.

Vyvracení mýtů o sepsání závěti aneb ne vždy potřebujeme notáře

Na základě závěti může zůstavitel, tedy osoba, po které má někdo dědit, sepsat, kdo bude dědicem a co přesně z jeho majetku bude dědit. Kdo je totiž uveden jako dědic v závěti, nebo i v dědické smlouvě, „dostane přednost“ před dědicem, který by jinak dědil ze zákona, tedy tak, jako kdyby žádná závěť či smlouva neexistovala. Takto však nelze z dědění vyloučit nepominutelné dědice, jimiž jsou děti zůstavitele, případně jejich potomci, nedošlo-li k vydědění.

Ze závěti by mělo vždy vyplývat, kdy byla pořízena (přesné datum), zásadně musí být pořízena písemně a lze si zvolit, zda ji sepíšeme „doma“ (tzv. soukromou listinou), nebo u notáře (formou veřejné listiny).

Nejjednodušším způsobem, jak člověk může pořídit závěť, je její sepsání, ale také podepsání vlastní rukou. V takovém případě závěť může pořídit beze svědků. Pokud by zůstavitel závěť nenapsal vlastní rukou, musí ji přesto vlastní rukou podepsat, ale už před dvěma současně přítomnými svědky. Zároveň před nimi musí výslovně prohlásit, že listina obsahuje jeho poslední vůli.

Závěť pořízená veřejnou listinou představuje pouze jistější způsob, jak sepsat závět. Jedná se o notářský zápis, a jak už název napovídá, je sepisována právě notářem, tedy odborníkem, jehož úkolem je zajištění správnosti závěti. Je zde proto garance toho, že závěť bude platná. Závěť sepsaná v takovéto formě je uložena ve Sbírce pořízení pro případ smrti, kterou vede Notářská komora. Nemůže se tedy stát, že se na závěť „zapomene“ nebo že by se na ni vůbec nepřišlo, jako tomu může být u závěti pořízené soukromou listinou.

V souvislosti se sílící snahou osob stejného pohlaví o osvojení dětí druhého z partnerů by mě zajímalo, jakým způsobem je naším platným právním řádem upraveno osvojení dětí klasickým manželským párem. Děkuji, tazatelka Hana K.

Odpověď:
Vážená paní Hano,
institut osvojení je v našem právním řádu upraven v §§ 794-854 občanského zákoníku (zákona číslo 89/2012 Sb.). Osvojením jako takovým se rozumí přijetí cizí osoby za vlastní.

Soud zkoumá podmínky osvojení, zejména základní předpoklad, a to, že mezi osvojitelem a osvojencem je takový vztah, jaký je mezi rodičem a dítětem. Osvojení nesmí být v rozporu se zájmy dítěte.

O osvojení nemůže soud v zásadě rozhodnout nikdy bez souhlasu dítěte, rodičů dítěte nebo osob, které jsou oprávněny dát souhlas za rodiče. Formální rozdíl mezi osvojením zletilého a nezletilého osvojence tkví např. v tom, že v obou případech o osvojení rozhoduje soud na základě návrhu osoby, která chce dítě osvojit, v případě zletilého osvojence je ovšem nezbytné, aby tento se k návrhu formálně připojil.

V případě osvojení dítěte nezletilého, které dosáhlo věku 12 let, je vždy třeba jeho osobního souhlasu. Nedosáhlo-li dítě věku alespoň dvanácti let, dá jeho jménem souhlas s osvojením opatrovník (tj. orgán sociální právní ochrany dětí, který je povinen před udělením souhlasu s osvojením zjistit všechny rozhodné skutečnosti, vedoucí k závěru, že osvojení bude v souladu se zájmy dítěte).

Otázka příjmení osvojovaného dítěte také závisí na věku dítěte. Obecně platí, že bude mít dítě příjmení, které jste spolu s Vaším manželem vybrali pro Vaše děti při uzavření manželství. Osvojujete-li však osvojence, který dosáhl věku 15 let (a má tak právo vyslovit se ke svému příjmení), a tento osvojenec se změnou svého příjmení nesouhlasí, rozhode soud, že bude ke svému příjmení připojovat i příjmení Vaše.

Mezi osvojitelem (tj. podle zákona „osobou zletilou, svéprávnou, zaručující svými osobními vlastnostmi a způsobem života, jakož i důvody a pohnutkami, které je vedou k osvojení, že bude pro osvojované dítě dobrým rodičem“) a osvojencem musí být přiměřený věkový rozdíl, zpravidla ne menší než 16 let.

K osvojení je třeba souhlasu rodičů osvojovaného dítěte (s určitými výjimkami, spočívajícími ve zbavení rodičovské odpovědnosti, neschopnosti projevit svou vůli nebo neschopnosti rozpoznat následky svého jednání, anebo zdržování se na neznámém místě, které nelze v součinnosti s orgány moci zjistit).

Bezplatná právní poradna – informační centrum Mgr. Jana Holáska, LL.M.
Jan Sedláček

Dobrý den, kolegyně z práce má problémy v manželství a patrně se bude rozvádět. Prosím o zodpovězení otázky, jakým způsobem jsou nyní (po mnoha změnách) upraveny v našich právních předpisech rozvody. Děkuji, Blanka P.

Vážená paní Blanko,
rozvod jako jeden ze způsobů zániku manželství je upraven v ustanoveních §§ 754 až 770 občanského zákoníku, tj. zákona číslo 89/2012 Sb.

Základním předpokladem pro to, aby soud mohl platné manželství rozvést, je hluboký, trvalý a nenapravitelný (tzv. kvalifikovaný) rozvrat manželství s tím, že nelze očekávat, že bude obnoveno.

Ale i přesto, že je soužití manželů rozvráceno, nelze jej rozvést (klauzule proti tvrdosti), pokud by to bylo v rozporu se dvěma skutečnostmi:

- se zájmem nezletilého dítěte manželů, které nenabylo svéprávnosti (přičemž zájem dítěte na trvání manželství soud zjišťuje ve spolupráci s opatrovníkem dítěte, soudem jmenovaným pro řízení o úpravu poměrů k dítěti po rozvodu).
- a dále se zájmem toho z manželů, který se na rozvratu porušením manželských povinností převážně nepodílel a kterému by byla rozvodem způsobena zvlášť závažná újma s tím, že mimořádné okolnosti svědčí ve prospěch zachování manželství (ledaže manželé spolu nežijí alespoň po dobu tří let).

Pokud dále manželé mají nezletilé dítě, které není plně svéprávné, soud manželství nerozvede, dokud nerozhodne o poměrech dítěte v době po rozvodu manželů.

Dále je možný rozvod i tzv. „nespornou formou,“ tj. za situace, kdy se druhý z manželů připojí k návrhu na rozvod manželství a soud dojde k závěru, že shodná tvrzení manželů, pokud se jedná o (kvalifikovaný) rozvrat manželství a o záměr dosáhnout rozvodu, jsou pravdivá. Takový rozvod ovšem je dále možný pouze tehdy, pokud:

- ke dni zahájení řízení o rozvod trvalo manželství nejméně jeden rok a manželé spolu déle než 6 měsíců nežijí,
- pokud manželé, kteří jsou rodiči nezletilého dítěte, které nenabylo plné svéprávnosti, se dohodli na úpravě poměrů tohoto dítěte pro dobu po rozvodu a soud jejich dohodu schválí,
- se manželé dohodli na úpravě svých majetkových poměrů, svého bydlení, popř. výživného pro dobu po rozvodu (zde je nezbytná písemná forma s ověřenými podpisy manželů).

Bezplatná právní poradna – informační centrum Mgr. Jana Holáska, LL.M.
Jan Sedláček

Soused kouří ve společných prostorách domu mentolové cigarety, které smrdí jako tygří mast a štípou mě do očí. Já jako těhotná pak končívám často nad záchodovou mísou. Jak zjednat nápravu?

Kouření ve společných prostorách domu je velmi rozšířeným problémem, který se dotýká mnoha lidí a narušuje sousedské vztahy. Vždy tedy záleží, nakolik jsou Vaše vztahy se sousedem dobré či nikoli a zda postačí prostá domluva. Lidé se občas odvolávají na domovní řád, nicméně je důležité podotknout, že domovní řád má sám o sobě víceméně pouze proklamativní charakter a jeho vymahatelnost je téměř nulová.

Pokud vzájemná dohoda nevede k nápravě a Vaše stížnost na souseda, kouřícího ve společných prostorách domu mentolové cigarety, jejichž pach Vám připomíná tygří mast, po níž se Vám (navíc jako těhotné) dělá nevolno, je neúčinná, lze v zásadě na Váš dotaz reagovat poukazem na obtěžování kouřem či pachem, což jsou obvyklé imise, jimiž soused obtěžuje souseda.

Je pravdou, že v našem právním řádu (konkrétně v občanském zákoníku, účinném od 1. 1. 2014) jsou imise jako takové definovány v zásadě jako pronikání účinků činnosti, konané na jedné nemovitosti, na nemovitost druhou, což není zcela Váš případ. Rovněž tak se má vlastník (podle ustanovení § 1013 občanského zákoníku) zdržet všeho, co působí, že „...pach, kouř. aj...,“ vnikají na pozemek jiného souseda v míře nepřiměřené místním poměrům.

Pokud byste vůči Vašemu sousedovi argumentovala zákazem těchto imisí, mohl by teoreticky reagovat tak, že se nejedná o pronikání imisí na cizí nemovitost (pozemek).

V takovém případě doporučujeme, abyste výše uvedenou argumentaci analogicky rozšířila poukazem na nezbytnost výkonu práv institutu bytového spoluvlastnictví (což je problematika, upravená v ustanoveních §§ 1158-1222 OZ). V tomto případě výkon spoluvlastnických práv jednoho spoluvlastníka nesmí být v rozporu s právy a právem chráněnými zájmy dalších spoluvlastníků. Společné prostory Vašeho domu (včetně pozemku pod domem) jsou pochopitelně ve spoluvlastnictví všech vlastníků jednotlivých bytů, resp. bytových jednotek. Touto jednotkou se rozumí spojení jak bytu, tak i spoluvlastnického podílu na společných částech domu. Proto soused, který tyto společné prostory zatěžuje výše uvedenými imisemi, by měl samozřejmě tohoto obtěžování zanechat, a to zvláště s přihlédnutím k Vašemu stavu (gravidita).

V takovém případě doporučujeme, abyste relevantním způsobem (tj. nejlépe písemně doporučeným dopisem, případně mailem) vyzvala souseda k zanechání těchto imisí, resp. takového výkonu jeho spoluvlastnického práva, který Vás jako dalšího spoluvlastníka nad míru přiměřenou obtěžuje a navíc Vám působí zdravotní problémy s tím, že mu určíte datum, od něhož očekáváte zanechání této obtěžující činnosti. V případě, že Váš soused obtěžování pachem a kouřem nezanechá, doporučujeme obrátit se na přestupkový odbor Vašeho nejbližšího orgánu státní správy (Obecní úřad, Městský úřad).

Současně doporučujeme, abyste si u Vaší ošetřující lékařky zajistila posudek, který Vám i z odborného hlediska potvrdí, že kouř a pach, mající původ u souseda, je nejen obtěžující, ale, a to zvláště ve Vašem případě, patrně i zdraví ohrožující.

Pokud u přestupkového řízení neuspějete, pochopitelně i tento Váš nárok lze následně řešit soudní žalobou.

S pozdravem
Jan Sedláček
vedoucí Bezplatné právní poradny – informačního centra Mgr. Jana Holáska, LL.M.

Víte, že… stavba je součástí pozemku?

Víte, že… stavba je součástí pozemku? Můžete namítnout, že je to samozřejmé a proč to tu ve své podstatě píšu. Ne vždy tomu ale tak bylo. Socialistické právo opustilo v roce 1950 do té doby zažité pravidlo superficies solo cedit (v překladu povrch ustupuje půdě), a zavedlo zcela opačnou zásadu, a to superficies non solo cedit. Podle ní pozemek a budova na něm umístěná byly dvěma samostatnými věcmi v právním slova smyslu. Bylo proto možné, aby vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby byly dvě odlišné osoby, což v praxi přinášelo nemalé problémy. Tato zásada u nás platila dlouhých 63 let, a to do 31. prosince roku 2013.

Dne 1. ledna 2014 nabyl účinnosti nový občanský zákoník, dnes běžně nazýván už jen jako občanský zákoník. Ten se koncepčně opět vrací k tradičnímu a ve většině zahraničních právních řádů uznávanému pojetí, podle něhož stavby a další konstrukce pevně spjaté s pozemkem nejsou samostatnými věcmi, nýbrž tvoří součást pozemku jako věci hlavní a patří tak neoddělitelně k tomuto pozemku. Došlo tedy k opětovnému zavedení výše zmíněné zásady superficies solo cedit.

Tato zásada je v § 506 odst. 1 občanského zákoníku vyjádřena tak, že „prostor nad povrchem i pod povrchem, stavby zřízené na pozemku a jiná zařízení s výjimkou staveb dočasných, včetně toho, co je zapuštěno v pozemku nebo upevněno ve zdech, je součástí pozemku.“

Podle občanského zákoníku již tedy není možné, aby vlastník prodal pouze nemovitost (ve smyslu stavby) a pozemek si ponechal, neboť je vlastníkem všech staveb na pozemku. To ale neznamená, že není možné na pozemku vlastníka stavět. K tomu slouží institut práva stavby, který umožňuje stavět na pozemku i nevlastníkovi (nejdéle na dobu 99 let) a doplňuje svým charakterem superficiální zásadu.

Na závěr je potřeba vyřešit situaci, při níž stavba ke dni nabytí účinnosti nového občanského zákoníku (tzn. k 1. 1. 2014) již existovala, avšak stavba i pozemek měly rozdílného vlastníka. Stavba nepřechází automaticky do vlastnictví vlastníka pozemku, jak by se na první pohled mohlo zdát. Vlastníku stavby tak zůstává výkon vlastnického práva ke stavbě zachován, stejně tak vlastník pozemku zůstává vlastníkem pozemku i nadále. Občanský zákoník ale zakládá vlastníkovi pozemku předkupní právo ke stavbě a stejně tak vlastníkovi stavby předkupní právo k pozemku (resp. příslušné části pozemku), na němž stavba stojí. V praxi to znamená, že bude-li chtít kterýkoli z vlastníků například prodat svou věc (stavbu či pozemek), bude mít povinnost nabídnout ji nejprve druhému vlastníkovi k odkoupení. Pokud vlastník věci (stavby nebo pozemku) využije předkupního práva a odkoupí od druhého vlastníka pozemek či stavbu, čímž se vlastnictví pozemku i stavbu sjednotí v osobě vlastníka, stane se stavba součástí pozemku. Nebude-li však předkupní právo oprávněným vlastníkem využito a věc (pozemek či stavba) tak bude prodána třetí osobě, zůstane předkupní právo zachováno a bude tak působit i vůči této třetí osobě.

Exekuce - chtějí vám zabavit majetek kvůli exekučnímu řízení někoho jiného?

Dobrý den,
jak mám postupovat, když exekutor zabavil na uspokojení pohledávky za mým bývalým manželem movité věci v mém vlastnictví?
Tazatelka J. K.

Odpověď:
Dobrý den,
uspokojení pohledávky oprávněného prodejem movitých věcí povinného je poměrně častým případem řešení exekucí. V případě, kdy exekutor zajistí a sepíše do soupisu movitých věcí ty věci, k nimž Vám svědčí Vaše vlastnické právo, je nezbytné podat tzv. vylučovací žalobu, tj. návrh na vyškrtnutí věci ze soupisu. Tento návrh se podává u exekutora, který věci pojal do soupisu, a to do 30 dnů ode dne, kdy se navrhovatel dozvěděl o soupisu věcí.

K návrhu je vždy nezbytné připojit listinné důkazy, svědčící Vašemu vlastnickému právu, tj. nákupní doklady, paragony, jiné listiny, prokazující Vaše vlastnické právo, případně si zajistit svědky apod.

Ve Vašem případě je navíc důležité zohlednit otázku, zda zabavené věci patřily do společného jmění manželů (SJM), anebo byly ze SJM vyloučeny a byly ve Vašem výlučném vlastnictví. Za tímto účelem je vhodné zajistit jako důkazy listiny, prokazující délku trvání manželství (to znamená od kdy do kdy) vzhledem k datu nabytí movitých věcí, zahrnutých do exekučního soupisu.

S pozdravem
Bezplatná právní poradna Mgr. Jana Holáska, LL.M.
Jan Sedláček, vedoucí poradny

Soused chová v bytě tygra, co mám dělat a jak se proti tomu bránit?

Chov tygra jako nebezpečného zvířete je státem přísně limitován. Pokud již soused v bytě tygra chová, znamená to, že jej má buď nezákonně bez povolení či mu k tomuto chovu dali příslušné orgány státní správy povolení a jedná tak prater legem (v souladu s právem). Tak jako tak lze s jistotou konstatovat, že téměř žádný byt nedokáže nahradit přirozené životní podmínky k chovu tygra a tak je toto zvíře chováno v nevhodných podmínkách.

K nápravě se proto můžete obrátit na místně příslušnou veterinární správu s podnětem k prošetření podmínek, v jakých je tento tygr chován. Kočkovitá šelma, jíž je tygr, potřebuje ke svému životu rozlehlé území, které však byt nemůže poskytnout.

Dále se můžete obrátit na obecní úřad obce s rozšířenou působností s podnětem na zahájení přestupkového řízení.

Jelikož chov takového tygra s sebou nese i zvýšené zvukové projevy zvířete - hluk, dále pak pach, případně i strach z útěku zvířete (tedy celkově imise), můžete jako vlastník sousedního bytu podat k soudu tzv. zápůrčí (také nazývanou jako negatorní) žalobu na zdržení se protiprávního stavu, na jejímž základě bude soused povinen zdržet se veškerých těchto projevů, které jeho sousedy obtěžují.

V trestněprávní rovině může v závažných případech chovatel tygra (soused) naplnit i znaky skutkových podstat trestných činů týrání zvířat a zanedbání péče o zvíře v nedbalosti podle §§ 302 a 303 trestního zákoníku a proto se můžete obrátit také na orgány Policie České republiky.

Chcete v rámci dědického práva někomu něco odkázat, aniž by byl povinen platit Vaše dluhy? Použijte institut odkazu…

Víte, že… nový občanský zákoník nově umožňuje nabýt věci či pohledávky z dědictví, aniž by byl nabyvatel (odkazovník) jakkoli povinen platit zůstavitelovy dluhy?
V současné době můžeme v rámci dědictví rozlišovat tři důvody, na jejichž základě lze dědit – a to konkrétně dědění ze zákona, ze závěti anebo na základě dědické smlouvy. To jsou poměrně známé skutečnosti.

Nový občanský zákoník, účinný ode dne 1. ledna 2014, ovšem opětovně zavedl do našeho právního řádu pojem, spadající do dědického práva, a to tzv. „Odkaz.“ Jedná se o poměrně významnou novinku v úpravě dědictví jako takového. Podle tohoto nového institutu zřizuje (v pořízení pro případ smrti) zůstavitel odkazovníku pohledávku na vydání určité věci, popřípadě jedné či více věcí určitého druhu, nebo na zřízení určitého práva. Odkazovník ovšem není dědicem, a proto nenastupuje do práv a povinností zůstavitele. Za odkazovníka lze také povolat i právnickou osobu, a to i tu, která má teprve vzniknout (to však pouze do jednoho roku od smrti zůstavitele).

Vzhledem k tomu, že odkazovník není dědicem, má oproti dědicům výhodné postavení v tom smyslu, že nabývá pouze práv a neodpovídá za dluhy zůstavitele tak, jako řádný dědic. Má tedy určité privilegované postavení ve vztahu k odkázané pohledávce na vydání určité věci z majetku zůstavitele. Zatímco nabytí dědictví potvrzuje dědici soud, odkaz může odkazovník uplatnit přímo u dědice bez jakéhokoli zásahu soudu.

Oproti dosavadní a zaužívané právní úpravě institutu dědictví se tedy fakticky jedná o formální rozšíření okruhu osob (subjektů), na které přechází, respektive může přejít majetek zemřelého

Uletěly Vám včely…? Víte, komu teď patří?

Víte, že… nový občanský zákoník zašel v nové právní úpravě až tak daleko, že upravuje dokonce i problematiku včelstev? Konkrétně jejich vlastnictví…

Důvodem, proč řeší nový občanský zákoník ve svém důsledku i vlastnictví včelích rojů, je snaha o preventivní odstranění příčin sousedských sporů.

Na počátku je důležité zmínit, že zvíře, podle nového občanského zákoníku, již není považováno za věc jako takovou, tak jako za předchozí právní úpravy, ale za smysly nadaného živého tvora. Přesto se na zvířata použijí ustanovení občanského zákoníku o věcech v rozsahu, ve kterém to neodporuje jejich povaze.

Toto pravidlo ale v případě včel nelze vztáhnout na jednotlivé včely. Vlet jednotlivých včel na cizí pozemek se posuzuje podle ustanovení o imisích. Lze si v praxi těžko představit situaci, při níž vlastník včelstva přichází za majitelem pozemku se slovy, že si jde odchytit jednu svou zatoulanou včelu. Vlastník včel přirozeně na cizím pozemku jednotlivé včely stíhat nemůže. Jednotlivé včely, nacházející se na cizím pozemku, se považují za zvíře, které nikomu nepatří, tudíž soused či kdokoli jiný jejich zabitím neruší vlastnické právo a není povinen k náhradě škody.

Jiná situace ale nastává v případě včelího roje. V případě, že roj včel vzlétne na cizí pozemek, musí jej vlastník pozemku vydat. V praxi však každý z nás nemá doma vybavení na odchyt včelího roje a proto je vlastník pozemku povinen umožnit vlastníku roje vstup na svůj pozemek, aby zde roj vyhledal a odnesl si jej zpět. Jde totiž stále o vlastnictví vlastníka roje, tudíž vlastník pozemku nesmí cizí vlastnictví poškozovat.

V případě, že vletí roj včel do cizího obsazeného úlu (a spojí se s místními včelami), nabývá vlastník úlu vlastnické právo k roji (k celému obsazenému úlu jako celku), aniž je povinen k náhradě. Samovolné spojení včelích rojů je úkaz vyskytující se zřídka. Podle literatury k tomu dochází v případě, že jeden z rojů ztratí matku. V takovém případě zaniká původnímu vlastníku roje včel vlastnické právo k němu.

Je také důležité zmínit otázku odpovědnosti a náhrady škody - způsobí-li roj včel na cizím pozemku škodu, má vlastník pozemku právo na její náhradu.

Pozor na souhlas od architekta!

Víte, že… když uzavřete s architektem smlouvu o dílo na architektonický návrh a projekt připravovaného domu, potřebujete souhlas architekta s následnými úpravami jeho návrhu, které si chcete udělat sami např. poté, co s původním architektem ukončíte spolupráci?

Přípravu architektonického návrhu upravíme písemnou smlouvou o dílo, uzavřenou s architektem ve smyslu ustanovení občanského zákoníku upravujících tuto smlouvu. Architektonický návrh a jeho právní úprava však současně podléhá pří- slušným ustanovením autorského zákona.

Pokud se tedy rozhodnete v určité fázi projektu architektonický návrh upravit, s architektem se rozejdete, případně má s jeho architektonickým návrhem pracovat jiný architekt, má k architektonickému návrhu nadále autorská práva původní architekt a pro další práci s návrhem potřebujeme jeho souhlas.

Pokud s tímto dopředu nepočítáme, můžeme se dostat do problémové situace, jíž je nemožnost legálně pracovat s architektonickým návrhem, a bude tedy nutno se s původním architektem pokusit obchodně dohodnout, což může znamenat i to, že budeme muset původnímu architektovi za jeho souhlas zaplatit určitou finanční částku.

Tuto situaci však můžeme bez problémů vyřešit jednoduše tak, že při uzavírání písemné smlouvy o dílo sjednáme do této smlouvy tzv. licenci, tedy právo k tomu, bezplatně architektonický návrh upravit, převádět či s ním jinak nakládat – v takovém případě můžeme s architektonickým návrhem dále disponovat v zásadě bez omezení.

Výměnek je opětovně zaveden

Víte, že… pojem „výměnkář“ tak, jak jej známe z dřívějška, z našeho právního řádu nevymizel, respektive přijetím nového občanského zákoníku byl do něj opětovně zaveden?

Příkladem mohou být rodiče, kteří synovi či dceři hodlají zajistit budoucnost mimo jiné tím, že na ně převedou rodinný domek či jinou nemovitost určenou k bydlení (obvykle darováním podle darovací smlouvy). Tito rodiče si mohou nadále zajistit vlastní bydlení v takovém rodinném domku zřízením výměnku.

Postačí k tomu uzavření smlouvy o výměnku, podle níž si vlastník nemovitosti (nejčastěji rodiče) vymiňuje v souvislosti s jejím převedením pro sebe nebo pro jinou osobu požitky, úkony nebo práva, sloužící k jejich zaopatření, a nabyvatel nemovitosti (nejčastěji děti) se zavazuje

zaopatření poskytnout. Zaopatření může být dohodnuto na dobu života původního vlastníka nemovitosti (nejčastěji rodičů) nebo na stanovenou dobu.

Při zřízení výměnku se postupuje obvyklým způsobem, tzn. na základě písemné smlouvy o výměnku, kterou je nezbytné, s úředně ověřenými podpisy (podpisy ověří u notáře, advokáta nebo na poště), společně s návrhem na vklad (na formuláři, který je k dostání na každém katastrálním úřadu) a poplatkem 1.000,-Kč, odevzdat do podatelny místně příslušného katastrálního úřadu, v jehož území se nemovitost nachází.